Guardians of Moonlight

Vyhubit vlkodlaky je naše povinost i radost.

Bitva u Hromové hory

Bitva u Hromové hory


Válka s Shaktarem trvala velmi dlouho. Zemřelo během ní tisíce lidí i orků. Bylo vybojováno mnoho bitev. Bitva u Hromové hory ale znamenala zlom ve válce. U Hromové hory se utkalo královské vojsko, posílené mnoha dobrovolníky, žoldáky a několika Ohnivými mágy, s nejmocnějším z draků, Feohmagnarem. Tento příběh vypráví o skupině žoldáků, kterým se podařilo nemožné. Kterým se podařilo zvítězit nad Feohmagnarem, největším z draků.…

…Trvá to už moc dlouho, pomyslel si Korgen. Pokud se nám brzy nepovede zastavit Shaktara, zničí hlavní město a s ním i poslední naději lidí v této zemi. Potom bude pokračovat ve svém tažení na jih do zemí Myrtany. Korgen si povzdychl a vstal ze své postele. Vyšel z kajuty a zamířil na příď válečné galéry, kterou spolu s mnoha dalšími vojáky, plul k souostroví Hromu. Podle Ohnivých mágů se na jednom z tamějších ostrovů nacházela Hromová hora, sídlo nejmocnějšího draka pod velením Shaktara. Shaktar v posledních letech války ohromně zesílil. Před rokem poprvé využil síly mocných draků k rozmetání přístavního města Nardosu. Od té doby se draci pravidelně objevovali při každém jeho útoku. Za celý ten rok se nepodařilo královským vojskům zabít ani jediného draka. Korgen měl být mezi prvními kterým se to podaří. "Kapitáne, jak dlouho?" zakřičel Korgen na vysokého, upraveného muže, stojícího jen několik metrů od něj. Kapitán se zamračil a s nechutí odpověděl. "To se mě budeš ptát každý den? Až tam budeme, tak to ty i ostatní muži poznáte. Už to nebude dlouho trvat." Korgen něco zabručel a poté vydal se směrem ke kajutám posádky. Ač teprve vycházelo slunce, na palubě lodi už pobíhaly desítky vojáků. Všichni vojáci už byli stejně netrpěliví jako Korgen. Za malou chvíli stál v podpalubí, před kajutou kováře Benneta. Párkrát zabušil pěstí do dveří a poté vešel. Kováře očividně Korgenův příchod překvapil. "Ty jsi ten nejvlezlejší žoldák, jakého jsem kdy viděl, Korgene." Korgen se hluboce zasmál. "Důležité je, že jsem ten nejsilnější. Brzy tam budeme, Bennete. Měl by ses stavit za kušišníky, nemají dost šipek. A Baltar ti vzkazuje, že má nějaký problém s balistou. Tak se na to koukni." "Jo,jo, hlavně už vypadni a do přistání mě neotravuj. Ale můžeš se stavit v kovárně a pomoct mi s těma šipkama. Alespoň nebudeš moct nikoho otravovat." "To by bylo skvělý. Konečně nějaká práce. Už mě nebaví to věčný nicnedělání."

Sedm královských galér, plných odhodlaných vojáků, se přibližovalo k pevnině. Vojáci na šesti lodích začali jásat. Sedmá loď byla plná královských paladinů, kteří tolik své city najevo nedávali. Za pár okamžiků byly lodě ukotveny a k pevnině vyrazily první čluny. Korgen seděl v jednom z těch člunů. Během několika minut dorazily čluny ke břehu. Nadšení vojáci začali zpívat nějakou starou odrhovačku a vykládat první věci ze člunů. Korgen konečně po měsíci na moři vstoupil na zem. Radostně zařval a začal líbat zem. Ostatní vojáci se na něj udiveně dívali. "Nic si z toho nedělejte. Korgen je sice trochu cvok, ale v boji má sílu deseti mužů," řekl s úsměvem na tváři Bennet. Vojáci dali na jeho radu a dál si válečníka nevšímali. Bennet přešel k válečníkovi stále líbajícímu zem. "Je potřeba postavit tábor a vyložit zásoby z lodí ještě než se setmí. Tak s sebou hoď, na tyhle ptákoviny budeš mít celou noc." Válečník se zamračil a s velkou nechutí se vydal zpět k člunům. Trvalo mnoho hodin, než vynosili všechny zásoby na pevninu, a mnoho dní, než postavili tábory. Desátého dne po vylodění se brzy ráno před svým táborem sešla pátá "vlčí" skupina, do které patřil i Korgen. Skupinu pojmenovali královští rytíři "vlčí" proto, že celá skupina byla složena převážně z žoldáků, kteří byli často přirovnáváni svou bojovností a schopnostmi právě k vlkům. "Dnes začne náš boj," pomluvil k vojákům jejich generál. "Sedmá a šestá skupina už včera vyrazily k Hromové hoře. Máme se s nimi dnes setkat u zbořené věže pod horou. Doufám, že vám nemusím připomínat, co nás čeká, ani jak důležité to je pro budoucnost celé lidské rasy. Pokud se nám nepodaří zastavit draky, zničí Shaktar poslední zbytky lidského odporu. Na Hromové hoře má své hnízdo drak, jehož eliminace výrazně oslabí celou orkskou armádu. Mágové si dokonce myslí, že jeho smrt může zastavit všechny další útoky draků. Drak Feohmagnar je ale podle všeho v současné době ten nejmocnější drak. Proto je důležité, aby se každý z vás držel rozkazů. Máme vypracovaných několik strategií, které, pokud se jich budeme držet, nám zajistí vítězství." Generál se usmál. "Dost už bylo řečí. Připravte se na pochod!" Mezi vojáky to začalo hlučet, jak si navzájem vyměňovali své názory na blížící se střetnutí. Všichni se postupně odebrali zpět do tábora, kde se připravovali na pochod. Kováři vyráběli poslední šípy a šipky, vojáci oprašovali své zbroje a velitelé si naposledy prohlíželi plány bitvy. Asi půl hodiny po generálově proslovu se táborem rozlehl zvuk válečného rohu. Během několika málo okamžiků se před táborem sešli všichni jeho obyvatelé. V táboře zůstalo jen pár lidi, kteří se o něj měli starat v nepřítomnosti vojáků. Několik dalších lidí zůstalo na lodích. Vojáci se rozdělili do pěti oddílů. V každém oddílu bylo třicet válečníků, jeden průzkumník a jeden Innosův mág. Ve speciálním šestém oddílu byli jen kováři, kuchaři a jiná nebojová povolání. Na generálův rozkaz se všichni vydali do lesa, směrem k Hromové hoře.

Cesta trvala několik hodin a do tábora paladinů, který byl umístěn u zborcené věže jen nedaleko od úpatí kopce, se pátá "vlčí" skupina dostala těsně před setměním. Za těch pár dnů zvládli královští rytíři postavit zatraceně slušný opevnění, přemítal Korgen. Tábor byl umístěn v ruinách nějaké dávné pevnosti. Rytíři postavili kolem celého tábora obstojnou palisádu a na zbytky zdí pevnosti umístili balisty. Generál zastavil skupinu a sám se vydal do tábora. Po několika minutách se vrátil a promluvil k vojákům. "Vypadá to, že se objevily nějaké problémy. Na horu vyrazíme až zítra. Přes noc se utáboříme před opevněním." Vojákům se to očividně nelíbilo a také to ihned dali najevo hlasitými poznámkami. Všichni ale věděli, že pro toto rozhodnutí mají paladiné nějaký vážný důvod. "Pošlou nám sem nějaké teplé jídlo, ale s pitím nepočítejte. Jak vás znám, a to vás znám bohužel moc dobře, tak by polovina z vás ráno nebyla schopna boje." Vojáci se hlasitě zasmáli. "To by snad bylo všechno. Uvidíme se ráno." Generál zavelel k rozchodu a vrátil se zpět do opevnění. "Cha, a von bude samozřejmě trávit noc vevnitř s těma paladinama," namítl rozhořčeně nějaký muž stojící vedle Korgena. Z opevnění jim opravdu brzy přinesli nějakou horkou polévku a chleba. Táborem se dlouho do noci rozléhaly hlasy a smích. Na rozdíl od královských vojáků v opevnění si žoldáci nic nedělali z případné smrti v boji. Těsně před úsvitem začali kolem opevnění procházet velitelé, kteří probouzeli vojáky. Z opevnění se několikrát ozvalo zadutí válečných rohů. Ospalí žoldáci pomalu vstávali a vydávali se k dřevěné bráně do opevnění. Za několik chvil byli před bránou téměř všichni žoldáci. Brána se otevřela a z opevnění vyšel jejich generál spolu s třemi nižšími veliteli. Generál se zastavil kousek před branou a podíval se na své žoldáky. "Doufám, že jste tady všichni. Na oddíly jsem vás před odchodem rozdělil schválně. Každý oddíl bude mít jiný úkol a tento úkol znají jen jejich samotní velitelé. Drak ovládá mocnou magii a možná dokáže i číst naše myšlenky. Proto je důležité, abyste nevěděli o ostatních skupinách, ani o plánu útoku. Žádám vás, abyste se nepokoušeli nic dalšího zjistit. Pokud by drak objevil plán všech skupin, byla by to pro nás katastrofa. Hodně štěstí, budete ho potřebovat." Generál se usmál a rozešel se zpět k pevnosti. Velitelé si začali ihned svolávat své oddíly. Korgen byl v oddílu vedeném kdysi slavným pirátem, Lordarem. Ten právě promlouval ke své skupině. "Vše důležité už jste slyšeli. Já jen dodám, že my se vypravíme po severní straně kopce. K hlavnímu útoku se připojíme později." Žoldáci pokývali hlavami a na Lordarův rozkaz se vypravili k severní straně Hromové hory. Uplynulo mnoho hodin, než se žoldáci konečně dostali k severní straně hory. Slunce zářilo vysoko na obzoru a Korgen hádal, že bude něco k poledni. Lordar je nechal chvíli si odpočinout a během této chvíle jim sdělil další plány : "Fajn, asi by bylo dobrý, kdybyste se dozvěděli naše plány. Na severní straně hory je skrýš ještěřích mužů. Musíme se k ní dostat a zlikvidovat ty přerostlé ještěry. Jinak by mohli nečekaně napadnout naše hochy, kteří budou připravovat útok na draka. Poté kousek sestoupíme a spojíme se s dvěma lučištnickými oddíly, se kterými budeme pokračovat k drakovu hnízdu." Mezi vojáky to zahučelo. Nikomu se zjevně nelíbil střet s ještěřími muži. Ještěři byli mocní válečníci s ohromnou silou. Boj s jedním byl problém a boj s celým táborem se rovnal téměř jisté smrti. Na Lordarův pokyn se vojáci zvedli a začali stoupat po dlouhé strmé severní stěně kopce. Hodiny ubíhaly a vyčerpaní žoldáci začínali být tím nervóznější, čím blíže byli táboru ještěrů. Většina z nich měla chuť vykašlat se na rozkazy a na chvíli si odpočinout. Jediné co jim bránilo to provést, byl doteď naprosto klidný a nenápadný Ohnivý mág. Ten jediný zatím stoupal bez jediného zaškemrání. Žoldáci by nikdy nedopustili, aby vydrželi méně než nějaká podřadná "prskavka", jak mágům s chutí říkali. K večeru zastavil Lordar skupinu. Něco řekl žoldákovi po své pravici, který se hned nato vydal k jeskyním pár desítek metrů nad nimi. Ostatní vojáci si zatím vychutnávali tu chvilku odpočinku. Mágovi se to šlape, když s sebou nenese kompletní výzbroj, pomyslel si Korgen a unaveně se sesul na zem. Žoldák zatím došel k jeskyni. Chvíli ji zkoumal a pak zamával na své druhy. Ti okamžitě pochopili a s nechutí se zvedli. "Už si pro vás jdeme, vy bestie!" šeptl Korgen.

Žoldáci se plížili podél stěny jeskyně. Nyní už bylo vidět napětí i na tváři dosud vyrovnaného mága. Jak se skupina dostávala hlouběji do jeskyně, sílil i zápach hnijícího masa. Korgenovi se z toho zápachu dělalo zle. Náhle se za dalším zákrutem objevilo světlo. Žoldáci zpomalili a obezřetně se plížili ke zdroji světla. Postoupili několik dalších metrů než spatřili zdroj toho světla. Asi dvacet metrů před nimi se stěny jeskyně prudce rozšiřovaly. Uprostřed tohoto rozšíření ležela na zemi mrtvola s ještě zapálenou pochodní. Vojáci se zarazili a opatrně zkoumali okolí. Náhle do Korgenových zad něco narazilo. Mág ukázal Korgenovi omluvné gesto a poté vyrazil směrem k mrtvole. Lordar pobídl své žoldáky a ti se k mrtvole vydali také. "Mrtvé tělo patří nějakému žoldákovi. Ale podle plánu tady žádná jiná skupina jít neměla," zašeptal mág. Lordar kývl a připravil si svou pirátskou šavli. Ostatní žoldáci následovali jeho příkladu. Z temnoty před žoldáky se ozvalo zasyčení. Vojáci velmi pomalu pohlédli před sebe. Zasyčení se ozvalo ještě jednou, nyní mnohem silnější a doprovázené několika dalšími slabšími. Z temnoty se vynořilo několik ohromných šupinatých těl. Někteří žoldáci vykřikli zděšením. Lordar jako jediný ze skupiny nezaváhal a několikrát cvičně švihl svou šavlí po nejbližším ještěrovi. To probralo i ostatní žoldáky, kteří okamžitě začali svůj útok. Deset mužů se vrhlo do bitvy, zatímco jejich kamarádi byli připraveni je okamžitě nahradit. Jeskyně byla příliš malá na to, aby zaútočili všichni žoldáci najednou. Korgen byl jeden z útočících žoldáků. Korgen pozvedl svou těžkou dvoubřitou sekeru a trochu se přiblížil k nejbližšímu ještěrovi. Ten na něj upřel své tenké zelené oči a také si připravil svou zbraň. Korgen ze sebe vydal válečný pokřik a vrhl se na svého protivníka. Využil rozběhu, rozmáchl se sekerou a vší silou udeřil na místo kde stál ještěr. Ten ovšem využil svých silných spodních končetin a uskočil několik metrů dozadu. Sekera narazila na kamennou zem. Kámen hlasitě praskl a do všech stran vylétly jeho malé úlomky. Korgen hluboce oddechoval a pomalu zvedal svou zbraň. Ještěr však využil té malé chvilky a zaútočil. Mávl svou podivnou sekerovitou zbraní nad hlavou a poté se pokusil o útok na Korgenovi ruce. Aby stihl uhnout, musel válečník upustit svou sekeru. Ještěr však pokračoval v útoku. Lehce se pokrčil, odrazil se od země a pokusil se v letu použít svou sekeru jako bodnou zbraň. Korgen udělal kotrmelec směrem k ještěrovi, čímž se vyhnul jeho útoku. V letu ho zachytil a mrštil s ním o stěnu. Ozvalo se hlasité zapraskání, načež ještěr hlasitě dopadl mrtvý na zem. Korgen se rozhlédl po jeskyni. Tři žoldáci leželi nehybně na zemi a další dva byli lehce zraněni. Dva poslední žijící ještěři zahnali do kouta Lordara, který se teď zoufale bránil jejich výpadům. Jednomu z ještěrů se podařilo vyrazit Lordarovi jeho šavli z ruky. Ještěři zasyčeli a rozmáchli se ke smrtelnému úderu. V té chvíli jeskyni osvětlilo rudé světlo a kolem žoldáků proletěla syčící ohnivá koule. Netrvalo dlouho, než koule narazila do ještěrů. Hlasitě explodovala, načež ještěry obalil oheň. Oba se pokusili vrátit se do hlubin jeskyně, ale žár byl moc silný. V obrovské agónii po pár vteřinách zemřeli. Žoldáci se jako jeden muž otočili k ohnivému mágovi, který se zdál být zase naprosto klidný a vyrovnaný. Nikdo se neodvážil promluvit. Lordar zvedl ze země svou šavli. "Díky," promluvil směrem k mágovi a snažil se působit klidně stejně jako on. Mág pokýval hlavou : "Musíme jít, určitě tu explozi slyšeli. Už nemůžeme využít momentu překvapení." "Ale co ti mrtví?" namítl Korgen. "Tohle je válka, žoldáku. Je mi líto ale nemůžeme se zdržet a pohřbít je." Korgen se zamračil, ale věděl, že mág má pravdu. Mág na něj kývl a vykročil hlouběji do jeskyně, zatímco žoldáci na něj stále neslyšně zírali. Do pohybu je dal až Lordarův rozkaz. Skupina postupovala stále hlouběji, ale po dalších ještěrech nebylo ani památky. Po několika minutách se před žoldáky objevilo další světlo. Tentokrát ale vycházelo z táborového ohně asi třicet metrů před nimi. Kolem ohně sedělo deset ještěrů. Tohle není vobyčejnej tábor, pomyslel si Korgen. Jinak by ti ještěráci na sobě neměli bojový zbroje. Mág zastavil skupinu a začal si pro sebe něco mumlat. Promlouval stále hlasitěji a hlasitěji, až měli žoldáci strach ať je neprozradí. Nyní už však byli přesvědčeni o jeho schopnostech. Mágovi se v rukou objevily plameny. Vstal a stále mumlající své magické slova, vykročil k ohništi. Ještěři si ho zatím nevšimli. Náhle se jeden z nich otočil a zasyčel. Ostatní ihned obrátili pozornost k blížícímu se člověku. Připravili si své zbraně a posměšně jimi mávli na mága. "Kir'tea Mortis Elesum." Mág pronesl podivná magická slova a rozběhl se vstříc ještěrům. Žoldáci za ním si uvědomili, že může potřebovat pomoc a rychle se rozběhli za ním. Mág mávl rukou a dokončil zaříkávání. Plameny mu vzlétly z dlaní a spojili se před ním do malého symbolu. "Det'lecteum." Symbol zazářil a zmizel. Chvíli nato vybuchlo ohniště rudým plamenem, který pohltil všechny okolo stojící ještěry. Ti se ještě malý moment zmítali ve změti plamenů, načež hlasitě dopadli na zem. Mág došel k ohništi a posadil se k jedné spálené mrtvole. Zavřel oči a za společnosti magicky vyvolaného zpěvu se ponořil do hlubokých meditací. Žoldáci k němu doběhli a s hrůzou v očích začali zkoumat spálené ještěry. Tichý zpěv linoucí se jeskyní je však nyní všechny uklidňoval a proto nikdo z nich nic proti mágově síle nenamítl. Na Lordarův rozkaz se vojáci rozestoupili kolem mága a vytvořili tak neprostupnou zeď. Ze všech okolních tunelů se nyní ozýval sykot a mág vypadal během meditace velmi slabě a zranitelně. Korgenovi se ze zápachu spáleného ještěřího masa dělalo zle. Pokud mágové ovládají tak mocnou magii, proč potřebujou ještě nás a královské vojáky? To budem jenom návnada? Tahle myšlenka ho popudila, proto ji ihned vyhnal z hlavy a dál se soustředil na syčivé zvuky vycházející jakoby odevšad. V jednom z tunelů se objevila ještěří hlava, kterou po chvíli následovalo i tělo. Lordar využil momentu překvapení a okamžitě vyrazil do útoku. Ještěr neměl proti jeho útoku šavlí ani nejmenší šanci. Během několika okamžiků se hroutil s rozseknutou lebkou k zemi. Z tunelu za ním vyběhli další dva ještěři. "Sakra, máme problémy. Budem potřebovat pomoc mága," vyhrkl Lordar, ještě než zaútočil na dalšího ještěra. Tančil tam se svou šavlí a rozdával údery na všechny strany. Brzy padli mrtví i zbylí ještěři. Žoldáci na něj s úsměvem hleděli. Uspokojovalo je, že jim velí zkušený bojovník. "Musíme jít," ozval se náhle mágův hlas. "Spletli jsme se. Tohle není nějaký ještěří tábor, tohle je celé město. Tenhle komplex jeskyní se táhne pod celou horou. Žijí tady stovky ještěrů a mnoho z nich už o nás ví. Zpět už nemůžeme, musíme pokračovat k jinému východu." Jen co domluvil, ihned mág vyrazil do jednoho z tunelů. Žoldáci s nyní již zřetelnými obavami ho následovali. Postupovali velmi rychle a neobezřetně. Mágovi bylo jasné, že nyní už se neschovají. Celé to byla jedna obrovská past a my jsme naletěli. Musíme varovat armádu mířící k drakovi. Mág se zamračil a ještě zrychlil svůj krok. Během cesty několikrát použil menší ohnivá kouzla ke zničení menších skupinek ještěrů. Ti, co přežili jeho kouzla, neodolali sekerám a mečům žoldáků. Celá výprava se vyvíjí zatraceně špatně, přemítal mág. Pokud nestihneme včas varovat naše vojáky tam nahoře, budou všichni zabiti. A tahle výprava se stane tím nejhorším střetem za celou válku.

Několik hodin se Lordarově skupině dařilo vyhýbat ještěřím strážím. Bylo až podivné, jak se mohli žoldáci tak daleko dostat, když o nich teď ještěři věděli. Putovali snad celý den a mohlo být snad ráno, když ke skupině dolehla podivná, bzučivá melodie. Mág po krátké meditaci rozhodl, že by měli zjistit, co je zdrojem té melodie. "V mých meditacích to vypadalo jako nějaký druh magických run," zauvažoval mág. "Možná to jsou runy chránící nějaký typ průchodu. A možná to je průchod na povrch." Žoldáci věděli, že pro ně bude bezpečnější jít s mágem, a proto se dlouze nerozmýšleli. Stěny tunelu, kterým přicházely ony zvuky, byly zdobené mnoha obrázky a nápisy, kterým nikdo ze skupiny nerozuměl. Dokonce ani mág, který se před touto výpravou připravoval dlouhé hodiny v knihovně, nevěděl, do čeho se to řítí. Tunel neustále stoupal, což bylo dobré znamení. Náhle se mág zarazil. Žoldáci k němu opatrně došli a rozhlédli se před sebe. Tunel náhle končil a před skupinou na zdi zářily ony magické runy. "Je to nějaký druh bezpečnostního opatření. Obyčejní ještěři nemají ani zdání, k čemu ty symboly slouží," přemýšlel nahlas mág. "A my máme zdání, k čemu slouží?" zeptal se jeden ze žoldáků. Jeho druhové se nahlas zasmáli. Mág se také pousmál a odpověděl. "Ano, já mám." Přistoupil ke stěně a začal přes ní přejíždět rukou. To dělal dlouhé minuty, než se obrátil k žoldákům. "Cítím za tou zdí slabý život. Jakmile aktivuji kouzlo a odhalím průchod, budeme mít asi společnost. " Mág se otočil a začal si něco pobrukovat. Pomalu přejížděl rukou přes runy a zároveň je magickými zaříkadly aktivoval. Ve chvíli kdy se dotkl páté runy, celá stěna se začala ztrácet v modrém světle. Světlo brzy zmizelo a s ním i celá zeď. Z díry ve zdi se na žoldáky vyvalilo spousta kouře. Mág se zamračil a pomalu dírou prošel. Žoldáci ho následovali, ale něco v nich probouzelo silný odpor a strach. Mnoho z nich by raději odhodilo zbraně a uteklo, jenže tím by si v těchto jeskyních stejně nepomohli. "Ne," vydechl Lordar. V jeho tváři bylo znát zoufalství. "Co se děje?" Korgen na odpověď nečekal a rychle vběhl kolem Lordara do jeskyně za magickou zdí. Nos mu okamžitě naplnil ostrý zápach síry. Ve vzduchu zapáchalo ještě něco jiného, ale Korgen nevěděl co to je. Přes dým nic neviděl a proto postupoval jeskyní stále dál. Náhle o něco zakopl. Nahlas zaklel a zvedl onu věc ze země. Byla to lidská lebka. Lebka, lebka s helmou královských vojáků. Korgenovi projel mráz po zádech. Pomalu zvedal hlavu. Většina kouře z jeskyně už zmizela nově otevřeným průchodem. Korgenem to, co viděl, vážně otřáslo. Jeskyně byla vážně úctyhodných rozměrů a celou ji zdobily nápisy a obrazy, podobné těm na chodbě. V centru jeskyně bylo na hromadě, která vypadala jako nějaký trůn, navršeno tisíce lidských lebek. Kolem "trůnu" leželo na zemi tisíce bezhlavých těl. Mnoho lebek a těl bylo dávno zetlelých a zničených časem. Ale Korgen mezi těmito trofejemi našel i fyzické schránky vojáků, které ještě před pár dny viděl živé na lodi. Bojovníci, kteří se před pár hodinami vydali draka zabít, tady leželi jeden na druhém. Korgen pochopil, že kromě síry, která byla nejvýraznější, tady smrdí i ty tlející mrtvoly. Okamžitě se mu udělalo zle a se slzami očí spadl na zem, kde začal vyprazdňovat obsah svého žaludku. Ostatní žoldáci, kteří právě přicházeli na tom byli podobně. Někteří se rozbíhali a hledali mezi těly své kamarády. Po několika minutách se Korgen konečně odhodlal ke zvednutí hlavy. Podél krajů jeskyně bylo mnoho podivně zelených jezírek. Pomalu se k jednomu z nich přiblížil a sedl si vedle něj. Měl hroznou žízeň a chtěl si vypláchnout hrdlo od zvratků. Pomalu se sklonil, aby se osvěžil, když tu se celou jeskyní ozval jekot jednoho ze žoldáků. Korgen okamžitě zvedl hlavu a ohlédl se směrem, kterým jekot přicházel. Spatřil žoldáka svíjejícího se u jednoho z jezírek. "Nechoďte k těm jezírkům!" rozlehl se jeskyní mágův křik. "Možná to kdysi byla voda, ale přítomnost draka z nich vytvořila silnou kyselinu." Korgen ses zarazil a uvědomil si své nesmírné štěstí. Málem se napil a to by znamenalo jeho smrt. Žoldáci se okamžitě seběhli ke svíjejícímu žoldákovi. Ani oni, ani mág už mu však nemohli pomoc. Lordar zaklel a shodil mrtvolu do kyseliny. Ozvalo se zasyčení, to jak kyselina začala pomalu požírat celé vojákovo tělo. "Zklamali jsme," ozval se mágův hlas. "Ještěři asi napadli naši nepřipravenou armádu ze zálohy. Musíme se vrátit na pevninu a oznámit králi náš neúspěch." Lordar se hlasitě zasmál. "Já bych to tak neviděl, mágu." Ukázal prstem na malé hrbolky čnící z kyseliny. "Jestli se nepletu, máme před sebou náš triumf." Mág se udiveně podíval do kyseliny. Na jeho tváři byla znát nedůvěra. "To, to jsou," zakoktal. "To jsou dračí vejce!" Žoldáci ho nikdy neviděli tak spokojeného jako v té chvíli. "Chacha, to jsou dračí vejce!" zajásal mág a skoro radostí poskočil. "Bacha!" zařval Korgen. "Schovejte se!" Vojáci na chvíli zaváhali, ale nakonec se schovali za jednu hromadu kostí. Na druhé straně jeskyně se z malého tunelu vynořily dvě ještěrovité postavy. Ještěři s sebou táhli několik lidských mrtvol, které postupně připravili o hlavy a hodili na hromadu k ostatním bezhlavým tělům. Poté se vrátili zpět do tunelu. "To bylo o fous. Díky žoldáku." Lordar se na Korgena usmál a uznale na něj kývl. Mág se zatím vrátil zpět k jezírku. "V každém z těch jezírek je okolo pěti vajec. Připravím tady malé překvapení a od vás chci, abyste zatím jedno vejce vylovili. Vezmeme si ho s sebou."

Jakmile mág připravil své malé "překvapení", přešel okamžitě k vejci, které žoldáci vytáhli. "Cítím v něm slabý život. Tohle se nám bude hodit. Připravte ho na cestu, musíme co nejrychleji odejít. Drak nebude dlouho pryč." Žoldáci uložili ohromné vejce do batohu, který původně patřil jejich průzkumníkovi. Ještě jednou zkontrolovali, jestli v batohu vejce drží a poté se vydali na druhou stranu jeskyně za mágem. "Tahle jeskyně je obrovská. Asi sto metrů tímhle směrem," ukázal rukou k severní straně jeskyně, "se jeskyně stáčí. Tam je náš východ." Skupina postupovala, jak nejrychleji to jen šlo, ale obrovské dračí vejce je brzdilo. Jakmile se dostali přes zákrut jeskyně, zjevil se před nimi obrovský průchod. Průchod dost veliký i pro draka. "Tudy se asi drak dostává dovnitř," poznamenal mág. Žoldáci povzbuzeni myšlenkou, že opět uvidí oblohu, ještě zrychlili. Jako první vyšel z jeskyně Lordar následován Korgenem. Rukou si zakryl oči a s úsměvem pohlédl na slunce. Korgen se zatím, stejně jako po přistání, vrhl na zem a začal ji líbat. Tentokrát toho ale brzy nechal, protože země před drakovou slují byla suchá a zpustošená. Stejně spokojení vycházeli z jeskyně i další žoldáci. Nakonec vystoupil ze stínu jeskyně i mág, který měl ale ve tváři spíše než radost nervozitu. "Musíte se dostat do tábora paladinů a najít vyššího ohnivého mága, Taranose. Ukažte mu to vejce a povězte mu o všem, co se tady stalo. Kdyby vás nechtěl přijmout, což je po porážce dost možné, řekněte mu, že vás posílá Sindor." Žoldáci se na mága udiveně podívali. "Ty nejdeš s námi?" ozval se Lordar. "Připravil jsem drakovi malé překvapení, ale aby celá past sklapla, bude třeba můj zásah. Já ji musím aktivovat. Na tomhle světě jsem byl stejně dost dlouho." Mág se rychle otočil a než stačil kdokoliv cokoliv namítnout, zmizel v temnotě jeskyně. "Budeš nám chybět. Hodně štěstí, Sindore," křikl za ním ještě Lordar. Mág už žoldákům přirostl k srdci a teď všem bylo líto, že hodlá zemřít. Ale žoldáci nebyli hloupí a věděli, že jinou možnost nemají. Po několika hodinách sestupu se dostali k malému lesíku. Zrovna v tu chvíli kdosi vykřikl. "Drak, je tam drak." Žoldáci se okamžitě ohlédli a spatřili v dáli plachtit ohromné monstrum. Všichni se urychleně schovali do lesíku, který by je ovšem od případného útoku dračím dechem neuchránil. Drak se zanedlouho přiblížil k lesíku, a jakoby cítil přítomnost žoldáků, pomalu nad ním kroužil. V té chvíli se ovšem ozvalo zadunění a drak hlasitě zasyčel. Okamžitě se otočil směrem ke svému hnízdu. Ještě jednou zasyčel a bleskurychle se k němu rozlétl. "Nebýt toho lesíka, sme všici mrtví," vydechl zpocený Korgen. "Máme štěstí," dodal jiný žoldák. "To nebylo štěstí, to byl ten mág." Lordar se ohlédl k vrcholku a doufal, že mág zemře bez bolesti. Pak se otočil zpět k tomu, co zbylo z jeho skupiny. "Hněte těmi svými zadky, nemáme moc času. Největší bitva našeho života nás teprve čeká." Žoldáci se vydali zpět k táboru paladinů. V té chvíli se za jejich zády, na vrcholku Hromové hory, ozval ohromný výbuch…

(více)
19.02.2008 16:54:34 | Autor: Asari | 0 komentářů | stálý odkaz


Al Theras

Al Theras


Minar přemýšlel, jestli už jsou posily na cestě. Gjornskou pevnost bránil už bezmála několik týdnů, ale za tu dobu se do pevnosti nedostal ani jediný královský posel či zvěd. Orkští šamani je vždy pomocí kouzel pochytali, zabili a jejich kosti stažené z kůže pohodili před bránu. Minar se ohlédl k bráně a zamračil se. Před branou byla již pěkná hromádka lidských kostí. Nedokázal pochopit, proč se k nim ještě nedostaly královské posily. Mnohokrát ho ovšem napadlo, že král možná nechce riskovat ztrátu svých elitních vojáků, když jsou nyní orkové tak blízko hlavnímu městu. Na královské vojáky už ovšem Minar ani jeho muži nemohou spoléhat. Všechny potraviny byly snězené a na životě už je držely jen magické lektvary, které pro ně udělal ten podivný kultista Doran. Minar mu nikdy nevěřil, ale bez Dorana by tak dlouho nepřežili. Zabezpečil bránu nějakým magickým artefaktem a vytvářel pro ně léčivé elixíry. „Generále,“ řekl čísi hlas. Minar se otočil a zrak upřel na vojáka, který ho oslovil. Byl to muž středního věku a divokého vzhledu. Oči měl plné zlosti a tvář zamazanou zaschlou krví. Dlouhé hnědé vlasy mu vlály ve větru. „Vrah opět udeřil, generále. Před chvíli našly stráže ve zbrojnici další obět. Byla stejně děsivě znetvořena, jako ty předchozí.“ Minara naplnila zlost. Jakoby nestačilo, že jsou obležení stovkami orků a pomalu umírají hladem a žízní. Během posledního týdne udeřil vrah už třikrát. Své oběti vždy ohavně znetvořil a pomaloval je krvavými symboly. Někteří jeho muži ze strachu naprosto zešíleli. Navzájem se napadali, nebo se pokoušeli otevřít bránu. Nebýt Doranových lektvarů, mnoho z nich by už bylo mrtvých. „Vrah opět záhadně zmizel, že?“ „Jako vždy, bohužel,“ odpověděl voják a v jeho hlase byl náznak strachu. Minar se vojákově strachu nedivil. Byl natolik rozzuřený, že by stačilo málo na to, aby na vojáka zaútočil a zbil ho do mrákot. Minar se snažil uklidnit, aby náhodou neprovedl něco, čeho by později litoval. Jakmile si udělal v hlavě pořádek, promluvil. „Dobrá, dnes večer to stejně všechno skončí.“ Voják kývl a chystal se odejít. Pak se zarazil, dvakrát se pleskl rukou přes obličej a z kapsy vytáhl zapečetěný dopis. „Málem bych zapomněl vám předat tenhle dopis od Dorana. Prej víte, vo co jde“ Generál kývl a poslal vojáka zpět na jeho stanoviště. Ještě jednou se rozhlédl po pevnosti, kterou měl dnes večer opustit a přenechat orkům a potom zamířil k malé kapli za Doranem.

Toren a jeho muži sledovali jeskyni před nimi. Zatím to vypadalo, že Oko Shaktara mohou získat právě tam. Oko byl magický artefakt vyrobený orkskými šamany před stovkami let. Byl to artefakt nesmírné moci, kterou ovšem dokázalo uvolnit pouze pár orkských šamanů. Před několika lety šaman Shaktar použil moc oka ke zničení hlavního chrámu Innosových paladinů. Shaktar ovšem podcenil moc paladinů, kteří podporováni rozhněvaným Innosem zaútočili na orkské linie. Paladinům se podařilo prorazit nepřátelské řady a vyslat magickou vlnu k Oku. Svatá magie paladinů zesílená požehnáním Innose, by bývala dostatečně silná aby Oko a jeho temnou sílu zničila jednou provždy. Jenže na straně orků se objevil lidský mág, který s pomocí Shaktara vyslal mocné kouzlo. Kouzlo spojilo životy všech bytostí nacházejících se na bojišti s artefaktem. Jakmile bylo Oko zasaženo paladinským kouzlem, využilo na svou ochranu životy s ním provázané. Během několika málo okamžiků začaly hotové jatka. Z Oka vytryskly do všech stran proudy magie, které trhaly vše co jim stálo v cestě a z utrpení umírajících posilovaly obranu artefaktu. Oko se sice nepodařilo zničit, ale Innosova magie ho roztříštila na spoustu malých úlomků. Většinu z nich poté nalezli paladinové, kteří úlomky zničili. Některé úlomky byly ovšem orky zachráněny a používány jako zdroj síly pro jejich šamany. Jeden z těchto úlomků se měl nacházet v jeskyni právě před nimi. Jeden z vojáků obrátil svůj pohled na Torena. „Proč chce Minar ten artefakt, veliteli? Není snad pravda, že je protkaný temnou magií? “ „Jo to je. Ale on ví, co dělá. Znám ho už od Stormgarské bitvy. Minar nikdy nenechává své muže ve štychu.“ „Tak jsem to nemyslel veliteli. Jenom nevím, jestli se mi bude líbit, být zachráněn silou toho temnýho artefaktu.“ „Jak to vidím já vojáku, jinou možnost nemáme.“ Voják se chystal něco namítnout, ale právě v tu chvíli se z jeskyně vynořil nějaký muž a dvakrát na ně zamával. Vojáci si hlasitě oddechli a vyběhli směrem k jeskyni. Během okamžiku se všichni krčili u vchodu do jeskyně a mžourali do tmy. Toren se otočil na muže, který před chvíli vyšel z jeskyně. „Tak jak to tam vypadá, Nerede?“ „Hůř než jsme čekali, veliteli. Mají tam vybudovanou malou svatyni, kterou neustále stráží čtyři orkové. Ve svatyni je dvojice šamanů. Každý den chodí do svatyně orkský velitel. Pokaždé s sebou přivede i jednoho orka, ale pokaždé ze svatyně odchází sám. Další problém by mohly být bubny. V celé jeskyni je umístěno několik bubnů, které asi mají sloužit jako nějaký poplašný systém. Předpokládám, že jsou magicky očarované, takže půjdou slyšet pěkně daleko.“ „Jinou možnost nemáme. Musíme to Oko získat. Jak se můžeme dostat přes ty bubny?“ „U každého bubnu jsou dva orkové. Jediný moment kdy se od nich vzdálí, je když přijde velitel. Museli bychom tam vtrhnout těsně za ním.“ Toren se zamyslel. I kdyby byli dost rychlí a podařilo se jim dostat se přes bubny, museli by se vyhnout i veliteli. Souboj s orkským velitelem by pro ně byl asi smrtelný. Orkští velitelé dostávají od šamanů jako dary mocné artefakty, které je chrání v bitvách. Mívají ty nejlepší kusy zbroje a nejostřejší zbraně. A navíc jako velitelé bývají vybíráni pouze ti nejsilnější orci. „Hádám, že stejně nemáme jinou možnost.“ „Bohužel máš pravdu, Torene. Ale za prvními bubny je prasklina ve zdi tunelu. Už jsem ti o ní několikrát vyprávěl. Ta prasklina vede do jedné místnosti ve svatyni. Takže se můžeme orkskému veliteli vyhnout alespoň při cestě tam. Ale vrátit se budeme muset asi přes něj.“ „Můžeme ale poslat skupinu za velitelem, která ho na chvíli zabaví. Výborně, Nerede.“ Nered se zasmál. „Věděl jsem proč na ten úkol vybrali tebe, Torene. Fajn, orkský velitel by měl přijít chvíli před soumrakem, tak to nikdo nepokazte. Nezapomeňte, že Oko je naše jediná šance na návrat domů.“

Torenovi muži se krčili za balvany, ležícími jen několik málo metrů od orčích bubnů. Mlčky sledovali nedaleký tunel, kterým by měl přijít velitel. Několik vojáků si pohrávalo se svými zbraněmi, jiní jen netrpělivě kmitali očima z bubnů k tunelu. Náhle se ozval ohlušující orkský výkřik. Orkové u bubnů znejistěli a otočili se k tunelu. Vojáci se podobně jako orkové podívali k tunelu, kde se zatím objevil velký stín. Mohutný orkský hlas opět zahřměl jeskyní a mnoho vojáků zděšením vykřiklo. Orkové u bubnů si výkřiků vzrušením nevšímali a dál upřeně sledovali tunel. Z tunelu se vynořila mohutná postava v ohromné plátové zbroji. Toren si byl jistý, že takový mistrovský kus zbroje nedokáže žádný ork vyrobit. Na zádech měl ork obrovskou bitevní sekeru a na krku se mu houpal magický talisman zhotovený z malých rubínů. Orčí velitel vykročil k bubnům. Prošel kolem nich a rukou naznačil okolním orkům, že ho mají následovat. Pár z nich na chvíli zaváhalo, ale za velitelem se nakonec vydali všichni. Torena to nesmírně potěšilo. Situace se vyvíjela o mnoho lépe než čekali. Teď můžou projít kolem bubnů a nikým nezpozorováni se tak dostanou až ke svatyni. „Proč jdou ti orkové s velitelem?“ zeptal se Toren šeptem Nereda. „Nevím, nikdy předtím to nedělali.“ „Dobře. Hlavní je, že opustili své stanoviště.“ Toren se nadechl a podíval se směrem k bubnům. „Tak fajn, jdeme na to. Hodně štěstí.“ Vojáci se rozdělili do třech skupin, které se postupně vydali do hlubin jeskyně. Toren byl ve skupině s třemi dalšími muži. Druhou skupinu vedl Nered a třetí jeden nižší důstojník. Torenova skupina se vydala k bubnům. Vojáci prošli kolem bubnů a několik metrů za nimi se vnořili do malé temné díry ve zdi. Ostatní dvě skupiny se vydaly podél stěn tunelu. Torenova skupina byla nejdůležitější. Toren měl získat Oko, zatímco zbylé skupiny zabaví orky. Nesl s sebou talisman, který obdržel od Dorana. Talisman mu měl umožnit Oko sebrat. Toren pozvedl lahvičku s oranžovým obsahem, kterou také dostal od Dorana. Trochu oranžové tekutiny vylil na svůj meč. Toren sledoval jak se tekutina rozlévá po meči a čekal co se stane. Zanedlouho tekutina zajiskřila a z meče vyšlehl oslepující záblesk. Meč začal pohlcovat oranžový plamen. Plamen se pomalu blížil k Torenově ruce, ale Toren stále pevně držel meč a nehodlal ho pustit. To by mohla být jeho osudová chyba. Plamen se dostal až k Torenově ruce držící meč a pomalu ji začal pohlcovat. Torena uklidnilo, že vůbec nic necítil. Doranova magie fungovala. Toren pozvedl hořící meč a usmál se. Plamen se zastavil a vytvořil kolem jeho ruky ohnivý obal. Vojáci na meč nevěřícně hleděli, ale po tolika týdnech strávených ve hradu obleženém orky, už neměli síly na to aby se té magie snad báli. Toren vykročil hlouběji do praskliny ve stěně tunelu. Jeho meč mu ozařoval cestu lépe než jakákoliv pochodeň. Vojáci ho bez váhání následovali. Skupina rychle postupovala malým tunelem. Celý tunel vypadal přesně tak, jak ho Nered mnohokrát popisoval. A podle Neredova popisu, by skupina měla za chvíli dorazit do jedné ze zadních místností svatyně. Možná budou dokonce ve svatyni dříve než Nered zaútočí na orkského velitele. „Torene.“ Jeden voják se podíval na Torena a potom ukázal rukou na levou stěnu tunelu. Toren se zadíval na stěnu a také si všiml praskliny, která podle Neredova popisu vedla do Svatyně. Usmál se a rukou pokynul vojákům, kteří ho následovali. Vojáci pochopili signál a připravili si lektvary, které měli od Dorana. Začali si roztírat obsah lahviček po svých zbraních, které chvíli na to zajiskřili magickým světlem. Doran tvrdil, že tyto lektvary učiní jejich zbraně na malou chvíli extrémně účinnými. Vojáci s Torenem v čele se rozběhli k prasklině. Toren opatrně nakouknul do místnosti za prasklinou. Čekal, že orkská svatyně bude zdobené honosné místo, ale místo toho uviděl jen malou potemnělou místnost se spoustou pavučin a kostmi poházenými po celé místnosti.. Pomalu vešel do místnosti a svým plamenným mečem ji tak celou osvětlil. „Vidíte někdo dveře?“ zeptal se Toren. Vojáci byli stejně jako Toren překvapení vzhledem místnosti a nikdo z nich Torenovi nevěnoval pozornost. „Tak vidí sakra někdo východ z téhle místnosti?“ zakřičel Toren. Vojáci se rozhlédli po místnosti, ale navzdory své snaze také východ nenašli. Někteří z nich začínali být nervózní. „To se budeme muset vrátit, veliteli?“ „Nevím,“ odpověděl Toren velmi agresivním hlasem. „Sakra to nikdo z vás nic nevidí? Hledejte pořádně.“ Toren horlivě přemýšlel, ale nenapadlo ho žádné řešení jejich problému. Pomalu procházel kolem stěn místnosti, ale žádný východ neviděl. Náhle mu zaplál jeho meč stejně jako meče ostatních vojáků. Někteří z nich úlekem pustili svou zbraň. Ze zbraní vojáků proudila energie do Torenova plamenného meče. Zbraň plála stále jasnějším plamenem. Její světlo jakoby pronikalo skrze stěny. Ne, ono přes ně opravdu proniká. Stěny začínali postupně mizet, až se před vojáky utvořil průchod, do té doby skrytý severní stěnou místnosti. Vojáci začali jásat a jeden po druhém opatrně vstupovali do nově vzniklého průchodu. Toren taktéž velmi povzbuzen silou svého magického meče, následoval vojáky.

Minar vešel do kaple. Nebyla moc velká, ale Doranovi jak bylo vidět stačila. Doran už na něj čekal. „Neseš svitek, Minare?“ „Správně. Za jak dlouho budou mít oko?“ „Nevím, ještě s nimi nemám spojení. Ještě nepoužili mé lektvary.“ „Doufám, že nezklamou. Jsou naše jediná naděje.“ „A oni to dobře ví, generále. Neměj strach, pojistil jsem si je kouzlem.“ „Cože? A oni o tom kouzle ví?“ „To není důležité, generále. Oni ví, že se už asi nevrátí.“ „Ale říkal jsi, že se ti možná podaří je teleportovat zpět do hradu.“ „Nepodaří, generále.“ „Co to říkáš?“ Minar se rozzuřil a musel se ovládat aby nesáhl po meči. Doran mu tvrdil, že pokud jeho muži získají Oko, bude je schopen i s Okem teleportovat zpět do kaple. Ti vojáci, kteří šli pro Oko, tomu věřili. „Jiná možnost nebyla, generále. Chceš zachránit sebe a své lidi. Oni se tam venku obětovali, abyste vy mohli jít domů.“ „Jenže oni si mysleli, že půjdou s námi, ty všiváku.“ „Pořád to nechápeš, generále. Mohl bych je přemístit do hradu, kdyby se s Okem dostali dost blízko, jenže oni se nedostanou ven z té jeskyně. Šamani si Oko nenechají vzít. Oni tam zemřou.“ „Proč jsi je tam teda posílal? I když nám pomáháš neznamená to, že tě nemůžu zabít. Mluv, proč jsi je tam poslal?“ „Já je tam neposlal. Já je pouze přemístil kouzlem za hradby. Odešli na tvůj rozkaz.“ Minar chtěl něco vyštěknout ale Doran ho zadržel. „Ale Oko získáme. Neměj strach, generále. Počkej ještě chvíli a sám uvidíš. Hlavně nezapomeň na ten svitek. Budeme ho potřebovat.“ „Ale jak můžeme získat to Oko, když říkáš, že se ti vojáci nevrátí?“ „Ubohý generále. Přemýšlej. Ten talisman co jsem dal tomu vojákovi, myslím že se jmenoval Toren mi umožní magicky komunikovat s Okem. Stačí aby se ti vojáci dostali dost blízko.“

Toren opatrně sledoval místnost před ním. U dveří, pravděpodobně vedoucích ven ze svatyně, stály dvě těžce ozbrojené orkské stráže. Uprostřed místnosti pochodoval netrpělivě orkský šaman. Na západní stěně byly umístěny masivní, zdobené kovové dveře. Za nimi musí být centrum celé svatyně. „Toho šamana neporazíme, veliteli,“ ozval se jakýsi hlas za Torenem. „Já vím, ale stejně se divím, že nás svou magií dávno neobjevil.“ Náhle se šaman otočil směrem k nim. Toren zaklel a připravil si meč k útoku. Šaman se však po chvíli opět otočil zády k vojákům. „Co se to?“ Nikdo z vojáků nechápal co se to děje. „Proč na nás ten šaman neútočí?“ „To ten talisman. Doran mi říkal, že nám pomůže, jak jen to půjde. Ten talisman je jeho most k nám. Asi nás magicky ukrývá před zraky orků!“ Torena naplnila radost. Ač ještě nemají vyhráno, nyní ví že je chrání magie talismanu, která je o mnoho mocnější než orkská temná magie. Doran musí být opravdu mistr, když dokáže umístit takovou moc do pouhého kusu oceli. Toren se ohlédl a viděl spokojené tváře svých vojáků. Magický talisman jim notně pozvedl náladu. „Musíme jít. Zkusíme se proplížit k těm masivním dveřím a sebrat Oko dřív než magie talismanu přestane působit.“ Toren se zhluboka nadechl a vykročil směrem ke dveřím. Ve stejnou chvíli vykročil ke dveřím i orkský šaman. Toren zaklel a pokračoval pomalu dál, následován svými vojáky. Šaman se zastavil kousek před masivními vraty a obrátil se směrem na skupinu. Ač je zatím nemohl vidět, byl si Toren jistý, že šaman cítí magii, která je maskuje. Pomalu se přibližoval k šamanovi a neustále sledoval jeho výraz ve tváři. Ork se však po chvíli otočil k vratům a začal rukou přejíždět před magické runy vyryté do zdi po stranách dveří. Toren byl již jen několik kroků od Šamana, když si všimnul že symboly na stěně začínají rudě zářit. Ihned se otočil a rukou varoval vojáky před možným odhalením. Sám uchopil svůj meč oběma rukama, připraven k útoku na šamana. Šaman ovšem nevyvolal žádné kouzlo, které by skupinu odhalilo. Místo toho stiskl určitou řadu symbolů, které ihned zaplály nádhernou rudou září. Poté pozvedl svou hůl a vyslovil několik vět v prastarém jazyce orků. Dveřmi projel magický výboj a z run na stěnách vedle nich vyšlehly rudé blesky. Dveře se začaly téměř neslyšně otevírat. Za dveřmi viděl Toren ohromný, dlouhý tunel, osvětlený řadami loučí. Šaman prošel dveřmi a pokračoval dlouhou chodbou. Toren naposledy zkontroloval své muže stojící za ním a poté se vydal za orkem. Kráčel dlouhou chodbou snad věčnost než konečně uviděl na konci tunelu další dveře. Tyhle jeskyně musí být o hodně větší než jsme si kdy mysleli. Šaman otevřel další dveře stejným způsobem jako ty první a potom se ztratil v místnosti za nimi. Skupina se rychle vydala ke dveřím. Náhle se z místnosti před nimi ozval příšerný jekot. „Co to sakra je?“ „Zní to jako nějaký ork.“ Torenovi hlavou probleskla myšlenka na rituály které orkové podle pověstí provádějí. Ale pověsti jsou mnohdy pouze snůška nesmyslů. Některé vyprávějí o orcích, jako o vyslancích pekla kteří se žerou navzájem a neznají slitování. Jiné pověsti vyprávějí o orcích, jako o bestiích, které se vyvinuly z lidí. Z těch co přežili dávné konflikty mezi Beliarem a Innosem. Konflikty kdy hlavním bojištěm byla země Myrtana. „Jdeme dál, nemáme čas mít strach z obyčejného jekotu.“ „Vono to neznělo jako obyčejný jekot. Ve skutečnost jsem něco takového ještě nikdy neslyšel. Možná to vyšlo z toho Oka. Nějaký poplach, třeba?“ Voják chtěl ještě něco namítnout, ale Toren ho mávnutím rukou umlčel. „Na tvoje názory není nikdo zvědavý. Musíme pokračovat. Víte, že to Oko může být naše cesta domů.“ Skupina se opatrně přiblížila ke dveřím. „Kam zmizel ten šaman, pane?“ Toren si to nejdřív neuvědomil, ale šamana vážně nikde v místnosti za dveřmi neviděl. Místnost za dveřmi byla celkem malá. Ve zdech bylo vyrytých spousta run. Některé z nich dokonce zářily. Uprostřed stál podstavec ve tvaru tříprsté ruky. Nad ním se vznášel nějaký drahokam. To bude to Oko. „Taky ho nevidím. Připravte si zbraně, třeba je jen někde schovaný. Jdeme pro Oko.“ Skupina pomalu postupovala k Oku. Náhle se za skupinou ozval zvuk připomínající kamennou lavinu. Toren se ohlédl a uviděl stříbrnou, průsvitnou stěnu stojící těsně za dveřmi. Zaklel, protože to byla jediná cesta z místnosti. „Jdeme!“ zakřičel Toren. „Dělejte, už o nás asi ví!“ Toren se přiblížil k Oku chystal se pro něj natáhnout. „Stůj!“ Hluboký hlas se rozléhal místností. Toren se rozhlédl po místnosti ale nikoho neviděl. Jeho vojáci zatím zkoumali stříbrnou stěnu. Toren se soustředil na Oko a hlas ignoroval. Natáhl se pro něj, ale jeho prsty se zastavily několik centimetrů od Oka. Jakoby mu nějaká neviditelná bariéra bránila v ukradení oka. Vší silou tlačil ruku k Oku. Náhle ho něco udeřilo do hrudi tak silně, že odletěl několik metrů než dopadl tvrdě na zem. „Tady nemáš co dělat člověče.“ Hluboký hlas se ozval znova. „Kdo jsi?“ zachroptěl Toren. „Jsem ten kdo ti zabrání v ukradení Oka.“ Toren se podíval k Oku. Před podstavcem stál ork oblečený v barevné šamanské róbě. Podle honosné róby Toren vytušil, že se jedná o jednoho člena šamanského koncilu. Šamanský koncil vedl všechny orky. Byl to symbol nejvyšší moci. Šamané z koncilu bývali mocní mágové a schopní vojevůdci, kteří přežili mnoho velkých bitev. Za orkem zachytil nějaký pohyb. Nepochybně to byli chrámové stráže. Ale odkud se tu vzali? Předtím v té místnosti určitě nebyli. Toren se ohlédl na své muže a s lítostí je spatřil mrtvé. „Vy bestie! Jak jste je tak rychle a neslyšně zabili?“ „Orkská magie je mocnější, než si většina lidí myslí, lidský bojovníku. Vy jste sem přišli, vzít nám artefakt, který je pro nás velmi důležitý. Nechápete co se tady děje. Nejde nám o vás, lidské bojovníky.“ Toren byl rozzuřený a přestával racionálně uvažovat. Dál už orka neposlouchal. Připravil si svůj meč. „Zabili jste mé lidi aniž byste jim dali možnost obrany. Takhle zbabělí nejsou ani lidé.“ „Nechápeš že…“ Toren přestal vnímat okolí kolem sebe. Cítil ve svých rukou meč, který stále hořel magickým plamenem. Ten plamen mu dodával sílu. Cítil kolem sebe auru Doranovy magie, která ho chránila před magií orka. „Tohle je tvůj konec orku,“ procedil Toren. „Na tom šutru závisí život všech vojáků ve hradu.“ Toren ze sebe vydal válečný pokřik a rozběhl se k šamanovi s mečem připraveným k úderu. „Je mi líto, že to vidíš takhle.“ Ork se na něho podíval a potom promluvil orkským jazykem ke svým bojovníkům, kteří do té doby postávali za podstavcem. Ork pozvedl svou hůl a pronesl poslední slova. Z hole vyšlehlo modré světlo, které se začalo kolem Orka obtáčet, až ho celého obalilo. Poté se scvrklo do malého bodu, který nakonec také zmizel. Ork zmizel spolu se světlem. Chrámová stráž spolu s jedním nižším šamanem se postavili před Oko. Toren se odrazil od země a ve vzduchu máchl mečem po nejbližším orkovi. Ten chtěl útok vykrýt svou válečnou sekerou, ale magický meč projel sekerou a rozťal orkovi lebku. Toren udiven silou magie na svém meči na chvíli zaváhal. Toho využili dva orkové stojící nejblíže Torenovi. Rozběhli se na něj a sekera jednoho z nich prosvištěla jen kousek od Torenovi hlavy. To ho probralo z údivu. Toren ihned poklekl a vyhnul se tak jednomu úderu, zatímco mečem vykryl druhý, vedený na nohy. Orky to očividně překvapilo. Toren se rozhodl, že využije každý moment, každý okamžik, dokud magie na meči stále zůstává. Úskokem se vyhnul sekeře, která proťala vzduch na místě, kde ještě před momentem stál. Vší silou kopl orka do ruky, ze které mu tak vyrazil jeho válečnou sekeru. Ork zaúpěl bolestí a spadl na zem. Toren vykryl úder druhého válečníka. Sehnul se a nahmátl dýku schovanou v botě. Mečem odrazil další útok, zatímco dýkou prudce sekl po klečícím orkovi. Ork naposledy zasupěl a pak se svezl na zem. Náhle si Toren uvědomil, že zapomněl na šamana. Ohlédl se a uviděl, že šaman něco dělá s Okem. Něco dělá s Okem! On zrušil tu neviditelnou bariéru! Toren cítil, že magie v jeho meči slábne. Už neměl moc času. Otočil se na orka jenž se na něj právě vrhal s úmyslem rozseknout mu hlavu. Toren couvl, odrazil se od podstavce a prudce se vrhl proti orkovi. Cítil že orkova sekera prošla jeho kůží na rameni pěkně hluboko. Pustil dýku a oběma rukama vrazil svůj meč v letu do orkova krku. Ork klopýtl a upustil svou zbraň. Marně se snažil vyndat meč ze své rány. Meč zazářil a celé orkovo tělo se vzňalo. Toren se povzbuzen úspěchem otočil na šamana. Šaman ležel na zemi mrtvý, stejně jako dva další orkové, kteří ho asi měli chránit. Všichni mrtví vypadali velmi podivně. Jakoby jim něco vysálo všechny tělní tekutiny. Toren zapudil myšlenky na smrt orků a rozběhl se k drahokamu. Nebylo důležité, co se jim stalo. Důležité bylo, že jsou mrtví. Opatrně natáhl ruku, ale na žádný odpor nenarazil. Pomalu se rukou blížil k Oku. Celým tělem mu procházelo nepříjemné svrbění. Pak se dotkl Oka. Naplnila ho nepopsatelná hrůza. Viděl to, co mělo zůstat navždy lidským očím utajeno. Před očima se mu míhaly obrazy velkých bitev. Viděl Shaktara, jak ničí paladinský chrám, viděl orky kanibaly, kteří se navzájem požírali. Viděl temnou magii, která pozvedá mrtvé zpět k životu. Viděl samotné království Beliarovo. Toren okamžitě odtrhl ruku a zhroutil se k zemi. Na zemi ležel dlouhé minuty. Přemítal o všem co viděl. Přemýšlel, jestli je správné vzít takový temný artefakt Doranovi. Byl si jistý, že kdyby se neodtrhnul tak brzo, z temné moci krystalu by zešílel. Pomalu se vzpamatoval a vstal. Vzpomněl si na Nereda, který teď asi zuřivě bojuje s orkským velitelem. Nebo už je možná mrtvý. Nemůže je zklamat. Sebral zbytky své odvahy a uchopil Oko. Mysli mu naplnila nepopsatelná temnota. Tentokrát před sebou viděl opět království Beliarovo. Jediný rozdíl byl v tom, že nyní bylo to království opravdové a on stál v přímo v něm.

Minar vešel do malého pokoje. Doran byl už připravený a čekal na něho. Z místnosti byl vytahán veškerý nábytek. Na zemi byly nakresleny runové symboly. V každém byla umístěna podivně zkroucená svíčka. Vedle Dorana leželo několik lektvarů a truhlice, ve které byly ostatní suroviny. Minar zavřel dveře a povzdechl si. Doran pronesl nějaké zaříkávadlo a místností se prolila nasládlá vůně. „Přes moje kouzlo nás tví vojáci neuslyší. Jsi připraven generále?“ „Jo,“ procedil Minar s nechutí. „Tak dělej, ať to máme za sebou.“ „Soustřeď se, generále a neříkej mi co mám dělat.“ V Doranově tváři se na okamžik objevil náznak hněvu, který ale ihned zmizel. Doran začal pronášet magická slova a jeho tělem začaly protékat malé proudy energie. Minar se otřásl a přidal se ke kouzelníkovi. Celý svět okolo se začal ztrácet. Propadal se do temnoty. Do nekonečné temné temnoty. Začínal panikařit. Temnota obstupovala celé jeho tělo a drtila jeho duši. Vtom se ozval Doranův hlas. „Generále, umíráš mi moc brzo.“ Minarovi se před očima zablesklo světlo. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo, ale potom se světlo vrátilo mnohem silnější. Světlo už bylo dost silné na to, aby si Minar všiml odkud vycházelo. Doran kráčel směrem k němu po neviditelné stezce a světlo proudící z jeho rukou kolem něj rozpouštělo všudypřítomnou temnotu. „Kde, kde to jsme?“ zakoktal Minar a hned se zastyděl za svůj vystrašený, téměř pisklavý hlas. „Jdeme si pro Oko. Máš u sebe ten svitek?“ „Jo, mám ho tady u opasku.“ Minar zkontroloval jestli svitek neztratil a spokojeně se podíval na Dorana. „Dobrá jdeme, generále. Drž se za mnou. Už jsem ti říkal, co se ti tady může stát, když se vzdálíš.“ Minar si živě pamatoval na rozhovory s Doranem. Mnohdy mu Doran vyprávěl o černých sférách, o sférách které slouží jen jako mosty mezi světy a o temnotě která tyto mosty obklopuje. Minar následoval Dorana několik minut naprostou temnotou. Nechápal, jak se tady může orientovat. Všude byla samá temnota ale Doran vypadal, že ví kam jde. V dálce spatřil Minar mihotavé fialové světlo. „To je ono. To je stopa Oka. Tam někde se propojuje s touto sférou,“ řekl Doran, jakoby četl Minarovy myšlenky. Minar nic z toho nechápal. A nejvíc nedokázal pochopit proč ho tak mocný mág jako Doran potřebuje s sebou na tuhle strašnou výpravu. Za několik chvil byli téměř u zdroje té fialové záře. Doran teď postupoval velmi pomalu a opatrně. Minara ani nenapadlo, se ho zeptat, proč je tak ostražitý. Nechtěl vědět, co tady na ně může číhat. Doran se přiblížil k záři a pronesl magické zaklínadlo. Mávl na Minara, který mu hodil magický svitek. Mág se děsivě zasmál a začal číst svitek. Minar náhle znejistěl a ucítil ohromnou touhu dotknout se zdroje fialové záře. Pomalu postupoval směrem k září. Doran byl teď příliš zaměstnaný, než aby si generála všímal. Generál se přiblížil k záři. Viděl malou kuličku ze které záře vycházela. V té kuličce viděl ještě něco. Nebyl si jistý co to je, ale něco mu to připomínalo. Natáhl ruku pro kuličku. Myslí mu zaduněl mohutný hlas. „Nesahej na to, generále.“ Minar se ohlédl a uviděl zamračeného mága jak dál pronáší své magické slova. Minar se odhodlal a sáhl pro kuličku. V okamžiku kdy na něj sáhl, uviděl Torena s jeho muži. Viděl jak se plíží svatyní orků a jak nakonec všichni přichází o životy. Viděl i jak se Toren snaží se zoufalstvím ve tváři uchopit Oko. Minar to začínal celé chápat. Zmocnil se ho ohromný žal. Pochopil kdo stál za těmi vraždami v pevnosti. A pochopil že nekromancer Doran je vůbec nechce zachránit. „Co jsem to provedl?“ zašeptal a do očí se mu vhrkly slzy. Nahmátl svůj meč a vrhl se proti Doranovi. Doran však právě dokončil kouzlo. Z jeho úst vyšel odporný klapavý zvuk a temně fialová záře se sevřela kolem Minara. Doran se začal nelidsky smát zatímco temná záře drtila generálovo tělo. Poslední na co generál pomyslel bylo, jestli potká v pekle Torena. Nekromacer pronesl poslední zaklínadlo. Temně fialová záře se podivně stočila a spolu s září začalo z kuličky vycházet ještě něco jiného. Temnotou se začala rozlévat krev. Ve stejnou chvíli se v obleženém Gjornském hradě objevil ohromný krvavý portál …
(více)
19.02.2008 16:52:54 | Autor: Asari | 0 komentářů | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se